Do jaké míry byly a jsou naše vlády nakloněny Německu a tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu?

Když odeesácký premiér Nečas se musel i se svou vládou, ze známých důvodů, poděkovat, přestože to byl právě on, který po rozmluvě s paní kancléřkou A. Merkelovou, jež mu tlumočila naléhavé přání SL jednat s českou vládou přímo, vyslyšel její slova a v čele státní delegace po několika měsících poté odjel do Mnichova, kde držel velkou řeč, tolik potěšující srdce sudetů.

A pak se jen čekalo, jak se postaví nový premiér, předseda ČSSD, B. Sobotka, k této nové spolupráci. Napjaté čekání, nás nezasvěcených, přerušila slova B. Posselta, předsedy SL, že nový předseda vlády začíná tam, kde ten předcházející skončil. A rázem bylo vše jasné. Přímá jednání představitelů SL s vládou ČR či jejími členy bude pokračovat. A také pokračovaly. Pan D. Herman jako první ministr české vlády mluvil na sjezdu SL. Pan P. Bělobrádek se prohlásil za sudetského Čecha a vlastním rozhodnutím přičlenil celou Šumavu a město Brno k „politickým Sudetům“.

Pro co možná nejbližší přiblížení se k Německu vymyslel premiér Sobotka tzv. česko-německý strategický dialog. Naše všestranné přibližování se začalo, jak k Německu, tak i k SL. ČSSD po této cestě šla několik let. Hlasy voličů jí ubývaly, ale na to vedení strany dlouho nedbalo. Nakonec B. Sobotka rezignoval a po nových volbách se k moci dostalo ANO, v jehož čela stál A. Babiš.

Poté jsme opět čekali, zda s novou vládou nepřijdou nějaké změny, které by více odpovídaly přáním nové většiny voličů. Nepřišly. Jen vztahy k německým „partnerům“ nebyly tak odkryté a halasné, jak v dřívější době. Přesto jsme se o pokračujících jednání občas něco dozvěděli. Korunu všemu dal pan T. Podivínský, velvyslanec ČR v Německu.

Nebude na škodu si opětně připomenout jeho slova, která pronesl na 70. sjezdu SL v Řeznu. „Vážený pane premiére Södere, vážený pane Posselte, vážené dámy a pánové, krajané, milí sousedé a přátelé.

Děkuji za letošní pozvání na vaše setkání, které jsem opětovně rád přijal.

Budiž mi, s pohledem do společné mírové a kooperativní, přátelské sousedské budoucnosti, dovoleno krátké připomenutí těžké cesty, kterou jsme částečně společně a částečně odděleně ušli.

Nelze jinak než začít s nejbolestivější zkušeností dějin, druhou světovou válkou, která způsobila také dlouhotrvající následek v rozštěpení a rozdělení mezi lidmi a národy, v rozdělení Evropy a světa. Na dlouhá desetiletí vytvořila tato válka mezi námi hluboké příkopy, které byly dále prohlubovány také systematicky podporovaným a často masově organizovaným nepřátelstvím mezi lidmi a zeměmi. Teprve po sametové revoluci – pádu Berlínské zdi, před 30 lety – vznikla historicky vůbec první možnost, začít s procesem překonávání těchto následků jak horké tak později i studené války, který byl s jistotou na obou stranách náročný a mnohdy též osobně značně bolestivý.

Překonání tohoto odcizení a nepřátelství těchto „dvou rozličných světů“ vyžadovalo na obou stranách pomalu se ztrácející železné opony nejen mnoho odvahy a síly, nýbrž též mnoho tolerance, sebezapření a daleký, velmi daleký pohled vpřed. Toto vyžadovalo též konfrontovat vlastní, více či méně pokřivené sny, přání a očekávání s nově vzniklou realitou – a nezbytně je korigovat, což v mnoha případech a na obou stranách bylo možná to úplně nejtěžší.

Díky Bohu se během porevoluční doby mohli stále více a více prosazovat ti, kteří tuto novou situaci neuchopili jako bitevní pole minulých časů, nýbrž jako společnou šanci utvářet pozitivní budoucnost. Ti, kteří na obou stranách uměli odložit a překonat četné předsudky, nedůvěru, obavy a reminiscence a také jednostranně viděné se opět otevírající dějinné jizvy.

Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet.

Tak mohly být vystavěny mosty přes hluboká údolí nedůvěry, následovala stále častější setkání komunálních a regionálních politiků, obchodníků, lidí z kulturní sféry a mnoha, mnoha obyčejných lidí. Následovalo otevření Sudetoněmecké kanceláře a zastoupení Svobodného státu Bavorsko v Praze, a především jsme si byli krok za krokem stále blíž, naše společné sousedství a narůstající přátelství začala být principiálně formována a nesena lidmi, což považuji, vážení přátelé, za zcela nejdůležitější!

Tuto cestu od nedůvěry a nepřátelství k partnerství a přátelství, plnou rozličných ostrých kamenů úrazu, jsme ušli společně, a zvládli jsme ji mistrovsky, dokonce bych řekl příkladně. Na tento společný výkon můžeme být právem nejen hrdi, nýbrž tento výkon může být příkladem i ostatním. Zde mám na mysli především aktuální situaci v Evropě, jež je nyní silně poznamenána erozí důvěry a podepřena pojmy jako brexit, krize, radikalismus nebo terorismus. Dnes je však zapotřebí odvahy, angažovanosti a mnoho síly, také reálně pozitivní myšlení, žádné jednostranné ohlížení se do minulosti, nýbrž společně dopředu, s komunikací na roveň očí – přesně to, co jsme společně dělali v poslední dobu právě zde. Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost!

V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.

(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

Uvedené poselství pana velvyslance T. Podivínského nás přiblížilo k „realitě“ vztahů s německými „partnery“. Čeká nás tedy dobrá budoucnost. Budoucnost nás jistotně čeká, ale pochybujeme, že bude až tolik dobrá.

Především bychom si asi měli otevřeně říci, že zřejmě nová fialovská vláda začne tradičně již tam, kde skončil A. Babiš se svými ministry. Z posledního střídání našich vlád lze odvodit, že proněmecké zaměření měly všechny vlády, o kterých jsme mluvili. Víme, že Posselt od jisté doby sledoval vládní strany i opoziční. S uspokojením konstatoval, že ty i ony ve své většině jsou přátelské vůči „sudetoněmecké věci“. Co to znamená v současnosti? Že vlastenecké subjekty jsou a zřejmě budou, pokud nastupující vláda si svými činy neodradí stoupence, v opozici, aniž by v brzké době měly naději, že se stanou většinou, která by více dbala našich státních a národních zájmů.

Kam nyní směřuje naše republika? Od státnosti k zemskosti nebo dokonce ke koloniálnímu vztahu k Německu. Německo se opět chce stát říší, český stát mu v tom překáží. Je vklíněn mezi německý svět a nechce se germanizovat. Co uděláme v této situaci pro udržení vlastního státu, jazyka, kultury?

Nezapomínejme na osud Lužických Srbů! Ač žijí v původním svém sídelním území, který dnes představuje jen zlomek jejich dřívější domoviny, nejsou považováni za národ, ale pouze za národnostní menšinu, žijící v Německu, která zoufale bojuje o svou další existenci. Nezapomínejme na osud mnoha slovanských kmenů, které žily v dnešním středním a východním Německu. Již neexistují. Jejich zbytky jsou již dávno germanizované.

Budeme-li důsledně trvat na mezinárodním právu, můžeme si uchovat svrchovanost. Mezinárodní právo obsahuje i princip, který říká, že zasahování do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým je nepřípustné. Další ze zásad mezinárodního práva zakotvuje povinnost státu, který se dopustil agrese, vůči druhému státu, uhradit škody, které stát agresor způsobil svou agresí státu oběti. Agresorem bylo Německo a my jeho obětí. Reparace nám dosud Německo nezaplatilo, ač je to jeho povinností. Máme tedy právní nástroje, které můžeme využít pro svou obranu. Musíme však mít takové ústavní orgány, jež budou vší svou mocí ochraňovat a bránit naše zájmy. Zatím je nemáme a právě v tom tkví pro nás velké nebezpečí.

Víme však, co je správné.Německo nemůže zneužívat své síly, byť jen ekonomické, k tomu, aby nás pohltilo. Pokud jde o tzv. sudetské Němce, pak jejich vlastí, a to jedinou, je Německo. Československo nejen zradili, ale i bojovali proti nám se zbraní v ruce. Jejich jednotky ordnerské a freikorpsu mají na svědomí stovky životů a mnoho prolité krve našich hraničářů i německých antifašistů. Proto považujeme 17. září 1938 za den, kdy vznikl mezi Československou republikou a Německem válečný stav. V tom smyslu informoval pan prezident E. Beneš i naše spojence již v prosinci 1941.

Taková je historická pravda. Hajme ji, jak jen můžeme! Právo je pro nás ochranným štítem, pravda pak je obranným mečem.

Dr. O. Tuleškov